Etika a osobnost terapeuta v terapeutickém procesu

Autor: Eva Motyčková
Zveřejněno: 03 červen 2019

Zamyšlení na téma etiky a osobnostních předpokladů terapeutů 

Po událostech několika posledních let, kdy jsem se postupně osamostatňovala, až - doufám - úplně vyvlékla ze systému, založeném na elitním postavení několika vyvolených, se mi stále jeví jako aktuální - a dokonce stále aktuálnější - téma etiky energetické práce a osobnostních předpokladů terapeutů, kteří s energiemi pracují, a to napříč všemi disciplínami. Často se za terapeutem - vysoce citlivou bytostí, která si získá naši důvěru tím, že o něco víc než my sami "vidí", skrývají velmi dovedně skryté manipulace s naší energií. Často nás ani nenapadne, že by tam nějaké mohly být. Mluvím ze své vlastní zkušenosti.

Fenomén osobní moci a pěstování kultu osobní důležitosti jsou témata, která se stále pojí s vnímáním fyzické reality duálního světa. V terapii pro ně není místo. Terapie, aby byla úspěšná, musí být v harmonii s Přírodou. Vidím to jako zprostředkování vysoce vibračních energií, o které člověk sám požádá, osobou vysoce čistou, nenapojenou na žádné stahující energie, energii pokřivující metody. Pokud je při terapii energie někam mentálně posílána, již se jedná o pokřivování a manipulaci. I když k ní vědomě či nevědomky dáváme souhlas. 

S tímto tématem neodmyslitelně souvisí i vnímání nemoci a životních událostí, třeba nehod, jako signálu ke změně. Pokud jdeme k lékaři nebo terapeutovi s nadějí, že nám odstraní bolest, sejme z nás nemoc, napraví tělesnou nebo psychickou nerovnováhu, je to pořád jeden princip, ať jde o klasickou medicínu nebo alternativní metody léčení. Bereme neduh jako něco, čeho se chceme a máme zbavit. Svěřujeme se do rukou něčeho vnějšího, aniž bychom chápali, že se tím ochuzujeme o možnost změny. Té změny, která vychází z POCHOPENÍ vzkazu, které nám dává naše tělo. Pokud máme potřebu události posuzovat nebo je od sebe oddělovat, stále vězíme ve fyzické realitě, v logické mysli. Pokud se bráníme přijetí nepříjemných věcí jako našich součástí a oddělujeme, jen tím živíme své Ego, stále nejsme v Jednotě, celistvosti a propojení s Přírodou, které jsme součástí. Většinou nám v tomto chybně zvoleném směřování napoví právě naše tělo. Vděčný systém, který skrze bolest zrcadlí vše, co do sebe vpouštíme, čemu se bráníme, co nechceme pustit, co si s sebou neseme ... 

Mezi terapeuty se stále můžeme setkat s lidmi, kteří dostatečně neporozumí zásadní a nejdůležitější věci, která by měla být pro každého z nich samozřejmostí - nutnosti soustavné práce na sobě, hlubokého čištění svých psychoemočních bloků, fungování v souladu Přírodou. A to ve všech oblastech svého života. Pokud vidíme nesoulad mezi osobním životem terapeuta a tím, co doporučuje svým pacientům, je to varovný signál vzít nohy na ramena. 

Energetická výměna je záležitost nejen terapie, ale i běžného kontaktu s druhými lidmi, každého tvoření, každé naší činnosti. Neexistují náhody. Nejsme odděleni od okolního fyzického světa ani od časoprostoru. Jsme malou součástí v holografickém vesmíru. Jen si toho většinou nejsme vědomi. Proces léčení začíná v uvědomování si nás samotných i tohoto propojení a v integraci nově nabytého vědomí do běžného života. Proces uzdravování je navrácením Jednoty do našeho dualistického světa. Je to kvantový skok. Rozdíl mezi nevědomostí a vědomým tvořením svého života.

Podstatou léčení nejsou techniky, ale stavy bytí, ze kterých tyto techniky vycházejí. To je hlavní úskalí našeho myšlení dnes - hledáme techniky, hledáme prostředky k uzdravení. Hledáme zázračné léky. Hledáme pomoc vně nás, místo abychom se obrátili dovnitř. Vracíme se sice k přírodní medicíně, ale cítíme se stále od Přírody - a od sebe sama - odděleni, protože oddělené je naše myšlení. Dokud se budeme s lhostejností dívat na to, jak přírodu ničíme, dokud se nenaučíme cítit vděčnost za to, že nás planeta živí, že nám poskytuje vše, co k životu potřebujeme, dokud nezměníme zvyk brát si daleko víc, než potřebujeme, dokud si nebudeme uvědomovat tuto propojenost se vším, nerovnováha planety - tedy nemoc - bude jen narůstat. Je to otázka změny našeho myšlení. Otázka prožitku Jednoty, který můžeme při terapii mít. Pak jsou další slova zbytečná. Naše tělo se rozpomene, pokud mu tu šanci dáme.

Kdysi mi přišlo, že na plakátky svých relaxací mám napsat větu: Léčením sebe léčíme i Matku Zemi. Teprve nyní mi (snad už) dochází plný význam této zprávy, tohoto poselství...

 

 

S vděčností za všechny životní lekce i učitele, kteří mi kdy vstoupili do života,
Eva Motyčková, 03. 06. 2019