Osobnost muzikoterapeuta v terapeutickém procesu

Autor: Eva Motyčková
Zveřejněno: 16 září 2018

Nové zamyšlení na téma Osobnost (muziko)terapeuta 

 Celostní muzikoterapie je můj běh na dlouhou trať. Dlouholeté studium na UP Olomouc, které završil sebezkušenostní výcvik, osobní vztah ke svému učiteli, snaha o ukotvení muzikoterapie při práci v asociaci ... pak silná potřeba projevit, že cítím nový proud, který vše dosud mnou poznané posunuje daleko vpřed, otevření vědomí, posun ve vnímání dimenzionality nutnost následování svého vnitřního vedení ...  "opuštění hnízda", ztráta "bezpečí", které jsem pociťovala zvenčí, místo abych jej hledala uvnitř, spojení se (konečně) se svým vlastním nitrem, nový nádech a vykročení do neznáma ... S velikou důvěrou ve vnitřní vedení, s Láskou, tedy Světlem, jako novým učitelem. S vděčností za učení, kterého se mi dostalo a dostává.

Fenomén osobní moci a pěstování kultu osobní důležitosti jsou témata, která se stále pojí s 3D vnímáním reality, tedy duálního světa. V terapii pro ně není místo. Terapie, aby byla úspěšná, musí vycházet ze stavu Jednoty. To je ten stav mezi nádechem a výdechem, kdy dochází k přepólování jedné kvality v druhou, ten vzácný okamžik, který je třeba vědomě zachytit a chvíli v něm celou svou bytostí - opět vědomě - pobýt.

Mezi terapeuty se můžeme setkat s lidmi, kteří dostatečně neporozumí zásadní a nejdůležitější věci, která by měla být pro každého z nich samozřejmostí - nutnosti soustavné práce na sobě, hlubokého čištění svých psychoemočních bloků, posun od vnímání 3D reality k realitám vyšších dimenzí a fungování v souladu s těmito principy. Pokud máme potřebu posuzovat nebo oddělovat, stále vězíme v 3D. Pokud se bráníme přijetí nepříjemných věcí, oddělujeme, tedy živíme své Ego, tehdy stále nejsme v Jednotě. Většinou nám v tomto směru napoví naše tělo. Vděčný systém, který skrze bolest zrcadlí vše, co do sebe vpouštíme, čemu se bráníme, co nechceme pustit, co si s sebou neseme ... 

Energetická výměna je záležitost nejen terapie, ale i běžného kontaktu s druhými lidmi, každého tvoření, každé naší činnosti. Neexistují náhody. Nejsme odděleni od okolního fyzického světa ani od časoprostoru. Jsme malou součástí v holografickém vesmíru. Jen si toho většinou nejsme vědomi. Proces léčení začíná v uvědomování si nás samotných i tohoto propojení a v integraci nově nabytého vědomí do běžného života. Proces uzdravování je navrácením Jednoty do našeho dualistického světa. Je to kvantový skok. Rozdíl mezi nevědomostí a vědomým tvořením svého života.

Podstatou léčení nejsou techniky, ale stavy bytí, ze kterých tyto techniky vycházejí. To je hlavní úskalí našeho myšlení dnes - hledáme techniky, hledáme prostředky k uzdravení. Hledáme zázračné léky. Hledáme pomoc vně nás, místo abychom se obrátili dovnitř. Vracíme se sice k přírodní medicíně, ale cítíme se stále od Přírody - a od sebe sama - odděleni, protože oddělené je naše myšlení. Dokud se budeme s lhostejností dívat na to, jak přírodu ničíme, dokud se nenaučíme cítit vděčnost za to, že nás planeta živí, že nám poskytuje vše, co k životu potřebujeme, dokud nezměníme zvyk brát si daleko víc, než potřebujeme, dokud si nebudeme uvědomovat tuto propojenost se vším, nerovnováha planety - tedy nemoc - bude jen narůstat. Je to otázka změny našeho myšlení. Otázka prožitku Jednoty, který můžeme při terapii mít. Pak jsou další slova zbytečná. Naše tělo se rozpomene, pokud mu tu šanci dáme.

Kdysi mi přišlo, že na plakátky svých relaxací mám napsat větu: Léčením sebe léčíme i Matku Zemi. Teprve nyní mi (snad už) dochází plný význam této zprávy, tohoto poselství...

 

 

S vděčností za všechny učitele, kteří mi kdy vstoupili do života,
Eva Motyčková, 16. 09. 2018