Vesica after ...

Autor: Eva Motyčková
Zveřejněno: 26 červen 2018

Doznívá ve mě „Pránický víkend“ ve slamáčku Vesica na krásném místě u řeky Oslavy. Dva dny bez jídla, hodně cvičení, meditací, masáží, vzájemného energetického dotýkání, naciťování energií, intenzívní kontakt s Přírodou… vlastně jsem si na ten víkend nezabalila ani boty ♥

Až dnes, druhý den „po“, mi začíná docházet hloubka toho celého víkendového počínání.

Nešlo o to „vydržet nejíst“. To bylo vlastně to nejjednodušší. Pijete jen čistou přírodní vodu. Jde o to, pozorovat, co nám říká vlastní tělo. Dát mu veliký prostor a možnost se plně projevit v celé jeho přirozené inteligenci, v celé škále a hloubce pocitů. Jak napsala do propozic Gábi – jdeme do hloubky, do podstaty, do prázdnoty.

Najednou přestává být důležité fyzické tělo, ale i všechny fyzické věci, vše, co nám dodává „strukturu“, falešný pocit jistoty, že „tak mají věci být“. Najednou ty struktury padají, rozpadají se na miliardy kousků, rozpouštějí se v nekonečnu, které nabývá na intenzitě. Objevuje se zřetelně veliké NIC, kouzlo nového vnímání, tvoření, bytí – „za“ tím vším, za hmotnou podstatou. Něco, co dosud nemělo šanci, protože bylo sevřeno fyzickým – hmotným – strukturovaným – rigidně dávajícím jakousi mylnou představu o pravém stavu bytí. O formě, která dříve určovala tvar našeho vnímání, naší existence.

Velmi těžké na představu, pokud není prožito.

Někde v hloubi nás, našich bytostí, kam běžně vědomí nesahá, je stále latentně přítomný stav Jednoty. Jde o to, propustit naše vědomí ze zajetí zhmotnělých forem naší 3D reality a nastavit si vnímání, které jde tím vším napříč, po jiných kolejích, vlastně ani koleje nepotřebuje, protože je neustále přítomno v prahloubce Veškerenstva. Tam se pro naše vědomí otevírá něco daleko většího, než je známé a pochopitelné – jak řekl Jan Werich – uvnitř naší zeměkoule je ještě jedna, daleko větší, než ta naše původní. A co víc – jde se o to opřít!!! Získat jistotu v tom, co Není, jistotu v Prázdnotě. Cítit tu jistotu stále ve všem v našem chaotickém světě, cokoli děláme, tvoříme, může vycházet s té Nicoty, tedy v souladu s principem prvotního (S)tvoření.

„Tvoříme novou realitu“ - konečně jsem snad plně pochopila větu jednoho z posledních Vesických newsletterů. Přichází mi na mysl i název filmu Viliama Poltikoviče Z temnoty Duše Světlo. To stejné, stejný princip.

A tak tuto pocitovou výpověď uzavírám slovy – jděme za své komfortní zóny, hrajme si se svými těly, s pocity, s novými a nečekanými výzvami, překračujme to, o čem nám ego říká, že se toho máme držet, protože „to tak přece vždycky bylo“. Posunujme hranice našeho vědomí.  

A buďme šťastní, protože si to dovolme!

A buďme šťastní, protože je to super!

A buďme šťastní, protože … si už každý doplní sám.

 

 

S Láskou v srdci,

Eva

 

H.M. 26.06.2018, 13:01