Ach to jaro ...

Autor: Eva Motyčková
Zveřejněno: 15 duben 2019

Toužebně očekávané po dlouhé zimě, skok do sandálů a pak zase sníh, abychom to neměli tak jisté ... A ty očisty v nás!

Pořádný jarní úklid doma asi dělá už málokdo, jarní půsty leckdy odbudeme přípravky na podporu funkce jater (v lepším případě odjinud než) z lékárny, ale úklid energetický se přesto vyhne málokomu.  Pucuje nás to mocně, naše vztahy, staré programy.... Možná ne na vědomé úrovni, přesto velmi důkladně :-)

Škoda, jak málo tomu jdeme vstříc, jak málo s tím pracujeme. Je snadnější si mentálně odůvodnit, proč něco nemůžeme, než zodpovědně přijmout něco, co je neznámé, neprověřené. Je snadnější si ponechat jistotu starého programu, vždyť přece "není tak zle", "to se ještě nějak snese", "však se přece pořád měním, nemusím kvůli tomu měnit nic vnějšího".... apod. Ano, je to možné. Vše je možné. Ale má to své úskalí - pokud si to staré ponecháme, nebude místo pro nové. Nemůže přijít nová energie. Uzavíráme se v koloběhu té staré, jen s mírnými kosmetickými úpravami. Nic zásadního a kvalitativně nového přijít nemůže. Prostě N E M Ů Ž E. Omluvy jsou v tomto případě výmluvami. 

Vím, jak je rozhodnutí těžké, pokud jsme zvyklí na určitou hladinu životních jistot. Je těžké uvolnit něco, na čem celý život stavíme. A často pilně a důkladně. Tvoříme si nedobytná vězení, kterými jsme obestavěli naši duši. Pilíře, na kterých stojí naše osobní realita, náš svět ... těžko se věří tomu, že je to jen naše iluze. Že realit je mnoho.

Žádná změna nepřijde jen tak. Nespadne z nebe. "Nebe" nám jen posílá energie, které změny umožňují, urychlují, facilitují, které můžeme pro osobní transformaci využít, nebo se jimi nechat naopak válcovat, pokud jim nevěnujeme dostatek pozornosti a "jdeme proti proudu". Pozorujeme to všude, v našich vztazích, osobních i pracovních životech, na našem těle, na zdraví fyzickém i psychickém, všude. Nakonec však jde vždy o vztah s námi samými, k nám samým. Vesmír nám nabízí otevřenou náruč, dává plnými hrstmi - a co my na to? 

Spoléháme na oblíbené "až někdy jindy", až budeme mít ..., až bude lepší ..., až to, až tamto. Ano, ono pravděpodobně přijde druhé kolo, a další, a po něm další, kdy se nás to zeptá znovu, zda chceme změnu. Tak dlouho, dokud nepochopíme, jak moc jdeme proti sobě, až dokud se nerozhodneme přijímat změny, tedy dál netrpět v koloběhu destruktivních programů. Stále hledáme ty, kteří nám pomohou, kteří to vyřeší za nás, zbaví nás bolesti. Hledáme u druhých to, co už dávno máme v sobě. Každý. Jen to nejsme ochotni vidět. Protože nehledáme uvnitř, hledáme vně. Nejsme si vědomi našeho propojení se Vším. Hledáme učitele, lékaře, terapeuty, duchovně "vyspělejší", ty "dál" .... 

K napsání této úvahy mě přivedly osobní prožitky a události několika předešlých dnů. Když mě do života vstoupila muzikoterapie (MT), řekla jsem tomu procesu své ANO. Nejde při ní jen o nějaké hraní. Misku si může koupit kdekdo. Jako u všeho jiného i zde platí, že od MT můžete očekávat jen to, co jste v ní ochotni spatřit, vidět, pustit si do života. Můžete jen na chvíli vypnout myšlení a dovolit si uvolnit tělo - a je to v pořádku. Můžete se vnitřně nastavit na hluboké změny, kterými vás vesmírná harmonie může provést. MT sama až tak moc nezmůže, pokud máte aktivní program nedůvěry, odmítání, posuzování "tak se ukaž". Pokud jste mentálně ve střehu a nejste ochotni povolit, moc hluboko se nedostanete. Pokud jste v napětí nebo pozorností mimo sebe, v energii druhých, v energii nepříjemných situací, které si na MT nesete s sebou, ale máte důvěru ve své vnitřní vedení, pak vás MT (podobně jako jiné terapie) může provést hlubokými vnitřními procesy, které vedou k pochopení, k návratu k sobě, ke své vlastní intuici, ke své vlastní síle.

Změny jsou o nás. Nikdo jiný je za nás neudělá. Nerada slyším věty typu: "Dnes nedorazím, necítím se dobře, kašlu, jen bych ostatní rušila", což v překladu znamená: "Až jindy, až mi bude dobře, až budu podávat standardní výkon". Tedy až budu splňovat to, co po nás chce systém, ve kterém žijeme. Mrzí mě to velké nepochopení. Muzikoterapie není koncert, kde byste rušili. Je to terapie, kde se můžeme uzdravovat, pokud si to dovolíme. Pokud si dovolíme být autentičtí, přesně takoví, jací jsme v tuto chvíli.

Klidně brečte, klidně kašlejte, dopřejte tělu očistnou reakci, po chvíli se emoce i kašel krásně zklidní.

Samozřejmě záleží na každém osobně, nic nelze dělat podle šablony. Já můžu jen sdělovat poznatky, které zažívám. Že jde o to, jak se vnitřně nastavíme, jestli jsme schopni jít do svých hlubin, nebo se stále snažíme držet masku dokonalosti, pod kterou skrýváme mnohá svoje utrpení. Ráda bych tady sdělila, že vnímám, že máme obrovskou podporu duchovního světa, který k nám promlouvá formou intuice. Pochopme, že jí máme dát v životě místo. To první místo! Třeba si dovolme udělat něco nestandardního, bláznivého, to, o čem nám naše Ego říká, že se to nesmí/nehodí/je to nepřípustné, nebezpečné..., ale co nás láká udělat. Třeba být několik dní bez fyzického jídla, používat na oblíbené činnosti druhou ruku, celý den nepromluvit, chodit bosky ve sněhu.... Důležité je vnitřní nastavení, opravdu "si věci DOVOLIT", tedy vpustit energii do sebe a být na vlně, PROUDIT. Nebudete nemocní, když půjdete vědomě a pozorně bosky sněhem. Budete nemocní, když půjdete bosí s obavou, že nastydnete. Cítíte ten rozdíl? V prvním případě jdete a volně proudíte, váš energetický systém čerpá z Přírody a interaguje s okolím. Vjem chladu je jen jedním z tisíce, které vaše nohy ucítí. Ve druhém případě jste uzavření ve strachu, energie nemůže k vám ani od vás. Nemůžete dočerpávat, jste odděleni od Zdroje. Odděluje vás strach a vědomí přítomné v mysli. Ego vám s první kapkou u nosu našeptává: Vidíš? Je nebezpečné chodit bosky sněhem! .....

Není objektivní pravda. Určující je pouze náš subjektivní postoj. Jde vše, když se pro to rozhodneme. Když se nastavíme na přijímání a dovolíme proudit vše, co přichází, bez posuzování toho, jestli je to pro nás vhodné či nikoliv. To našemu Egu - naší mysli - nepřísluší. Hlava nás k transformaci nepřivede! Nemusíte zrovna chodit bosky ve sněhu. Taky kde je teď ještě sníh, že? :-) Nabízím vám MT. Nezáleží mi na tom, že zrovna nejste v kondici, že máte kašel nebo jinou chorobu. Není to podstatné. Podstatné je to, jestli se rozhodnete pro změnu. Podstatné je pro mě to, co můžu udělat já pro vás. A co z toho si dovolíte přijmout. Jste jedineční a dokonalí. Tak vás (nás) vidím. Jako součást mnohaúrovňového vibračního pole, které si dovoluji rozeznít svými tóny. 

Děkuji a těším se na vás. Kdykoli. Kdykoli si to dovolíte :-)

Eva Motyčková, 15. 04. 2019